Starověké Řecko

 Jana Malinovská, Eliška Honsová, Barbora Kojanová                                                                                                  

                                                                                                                                        

 

Architektura starověkého Řecka

          Architektura (stavba vykonala k aesthetically zvažoval design) byl zaniklý v Řecku od konce Mycenaean období (o 1200 př.n.l.) až do 7. století BC, když městský život a prosperita se zotavili do úrovně kde veřejná budova mohla být podniknuta. Ale protože většina staveb Řeka v archaických a časných klasických obdobích bylo vyrobeno ze dřeva nebo bláta-cihla nebo jíl, nic zůstane z nich kromě nemnoho země-plány, a tam jsou téměř žádné psané zdroje na časné architektuře nebo druhách staveb. Většina z naší znalosti řecké architektury přijde z nemnoho přežívat stavby klasický, Hellenistic a římská období (protože římská architektura těžce kopírovala Řecko), a od pozdních psaných zdrojů takový jako Vitruvius (1. století). Toto znamená, že tam je silná předpojatost k chrámům, jediné stavby, které přežijí v množství.

          Architektura, jako obraz a socha, byl ne viděný jako “umění” v moderním smyslu pro nejvíce Ancient řecké období. Architekt byl řemeslník, zaměstnaný státem nebo bohatý soukromý klient. Tam bylo žádné rozlišení mezi architektem a stavebním dodavatelem. Architekt navrhl budovu, najal dělníky a řemeslníky, kteří stavěli to, a byl zodpovědný za jak jeho rozpočet tak jeho příhodné dokončení. On si neužil některého velebného stavu se shodl k současným architektům veřejných budov. Dokonce jména architektů nejsou známá před 5. stoletím. An architekt jako Iktinos, kdo navrhl Parthenon, kdo by dnes byl viděný jako genius, byl zpracovaný v jeho celém životě jak už žádná než velmi cenný nadřízený obchodník.

          Standardní formát řeckých veřejných budov je dobře známý od přežívajících příkladů takový jako Parthenon, a dokonce více tak od Romana stavby se budovaly částečně na řeckém modelu, takový jako Pantheon v Římě. Stavba byla obvykle jeden kostka nebo obdélník dělali z vápence, které Řecko má množství a který byl řez do velkých bloků a se oblékal. Mramor byl drahý stavební materiál v Řecku: mramor vysoké kvality přišel jen od Mt Pentelus v Attica a od nemnoho ostrovů takový jako Paros, a jeho přeprava ve velkých blokách byla těžká. To bylo používáno hlavně pro sochařskou výzdobu, ne strukturálně, kromě ve velmi největších budovách klasického období takový jako Parthenon.

          Základní kostka nebo obdélník byli obvykle lemováni kolonádami (řady sloupců) na jeden dva nebo na všech čtyřech stranách. Toto je formát Parthenon. Jinak, kostka-tvarovaná stavba by měla sloupcové sloupoví (nebo pronaos v Řekovi) tvořit jeho přijetí, jak viděný u Pantheon. Řeci rozuměli principům oblouku zednictví ale dělali malé použití toho, a nedal domes na jejich stavbách — tito refinements byl zanechaný Římanům. Řeci roofed jejich stavby s paprsky dřeva pokrytými překrýváním terra cotta (nebo občas mramor) dlaždice.

          Nízký stupeň střech Řeka produkoval plochý trojúhelníkový tvar u každého konce stavby, štít, který byl obvykle naplněný sochařskou výzdobou. Podél stran stavby, mezi vrcholy sloupců a střechy, byla řada bloků nyní známá jako kladí, jehož vnější-povrchy obkladu také poskytovaly prostor pro sochy, známý jak friezes, který sestával ze střídajících metopes a triglyphs. Žádná přežívající řecká stavba chrání tyto sochy neporušený, ale oni mohou být viděni na některých moderních napodobováních staveb Řeka, takový jako řecká národní akademická stavba v Aténách.

          Chrám byl nejvíce obyčejný a best-known forma řecké veřejné architektury. Chrám nepodával stejnou funkci jako moderní kostel. Pro jednu věc, oltář vydržený pod otevřenou oblohou v temenos nebo posvátné fane, často přímo před chrámem. Temples sloužil jako sklady pro pokladnici spojenou s kultem boha v pochybnost jak umístění obrazu kultu někdy z dávných časů, ale od času Pheidias často velké umělecké dílo také. Chrám byl místo pro vyznavače boha opustit jejich děkovné nabídky, takový jako zasvěcené sochy. Vnitřní založení chrámu, cella, tak sloužil hlavně jako strongroom a sklad. To bylo obvykle lemované další řadou sloupců.

          Jiné obyčejné architektonické formy používané Řeky byly tholos, kruhová struktura kterého nejlepší příklad je u Delphi a který měl náboženské účely; propylon nebo vchod, který lemoval vstupy do základů chrámu a útočiště (nejlepší známý příklad je na Acropolis Athensa); a stoa, dlouhá úzká chodba s otevřenou kolonádou na jedné straně, který byl zvyklý na domovní řady obchodů v agoras (komerční centra) řeckých měst. Kompletně obnovil stoa, Stoa Attalus, moci být viděn v Aténách.

          Každé řecké město nějaké velikosti také mělo palaestra nebo tělocvičnu. Tito byli nezbytně uzavřené prostory, otevřený obloze a lemovaný s zastiňovanými kolonádami, užitý na atletické zápasy a cvičení: oni byli společenská centra pro občany muže. Řecká města také potřebovala přinejmenším jedna bouleuterion nebo obecní komora, stavba velké kostky, která sloužila jako oba místo setkání pro městskou radu (boule) a jako soudní budova. Protože Řeci nepoužívali oblouky nebo domes, oni nemohli stavět rozlehlé místnosti s nepodloženým rooves: bouleuterion tak měl řady interních sloupců zvednout střechu. Žádné příklady těchto staveb přežijí.

          Konečně, každé řecké město mělo divadlo. Tito byli užití na obě veřejná setkání také jako dramatické výkony. Tyto výkony vznikaly jako náboženské obřady; oni pokračovali převzít jejich Classical stav jako nejvyšší forma řecké kultury 6. stoletím BC (viz řecké divadlo). Divadlo bylo obvykle vsazeno hillside u města, a řady sedadel tiered vsadily půlkruh kolem centrální výkonovou oblast, orchestr. Vzadu orchestr byl nízká budova volala skene, který sloužil jako obchod-místnost, šatna, a také jako horizont k ději, který se odehrává v orchestru. Množství Řeka divadla přežijí téměř neporušený, nejlepší známé bytí u Epidaurus.

          Byly tam dva hlavní styly (nebo “objedná”) řecké architektury, Doric a iontový. Tato jména byla používána Řeky sám, a odrážel jejich víru, že styly sestoupily z Dorian a Jónské moře Řeci temných období, ale toto je nepravděpodobné být pravdivý. Doric styl byl použit v Řecku pevniny a rozšiřoval se odtamtud ke koloniím Řeka v Itálii. Iontový styl byl použit ve městech Ionie (nyní západní pobřeží Turecka) a některé ty egejské ostrovy. Doric styl byl více formální a prostý, iontový byl uvolněnější a dekorační. Ozdobenější Corinthian styl byl pozdější vývoj iontový. Tyto styly jsou nejlépe známé přes tři pořadí hlavic sloupu, ale tam jsou rozdíly ve většině bodech designu a výzdoby mezi objednávkami. Viďte oddělený článek o Classical objednávkách.

          Většina z nejlepších známých přežívajících řeckých staveb, takový jako Parthenon a chrám Hephaestus v Aténách, být Doric. Erechtheum, vedle Parthenon, nicméně, je iontový. Iontová objednávka stala se dominantní v Hellenistic době od té doby, co jeho dekoračnější styl se hodil estetický období lepší než více bránil Doric. Záznamy ukážou, že evoluce iontové objednávky byla zachycena mnoha státy Řeka, zatímco oni prohlašovali, že to reprezentovalo vládu Athensa. Některé ty nejlepší přežívající Hellenistic stavby, takový jako knihovna Celsus, moci být viděn v Turecku, u měst takový jako Ephesus a Pergamum. Ale v největší Hellenistic měst, Alexandrie v Egyptě, téměř nic přežije.

 

Architektura a sochařství Starověkého Řecka

Archaické období - Řecké stavitelství zastupují v archaickém období pouze kamenné chrámy.

          Nejstarší je sloh dórský, v němž je postavena většina chrámů arch.doby. V 6. století se v Malé Asii začalo stavět v iónském slohu a jako poslední vznikl sloh korintský.

          Jedním z nejstarších chrámů byl Héřin chrám na Samu, k sedmi divům světa byl počítán Artemidin chrám v Efesu, proslulý byl i Apollonův chrám v Delfách, chrám Athény Afaie na Aigíně či početné dórské chrámy v řeckých osadách na Sicílii a v Jižní Itálii.

          Monumentální stavby, zejména chrámy, se v Řecku budovaly tzv. architrávovým systémem, v němž na sloupech spočíval vodorovný architráv a na něm vlys a dopředu vysunutá římsa. Většina chrámů měla pravoúhlý půdorys – předsíň, vlastní svatyně s kultovní sochou a zadní předsíň, v níž se ukládaly chrámové poklady a obřadní náčiní, stály na stupňovité podnoži a byly ze všech stran obklopeny sloupy ( peristylem). Rozdíly mezi řeckými architektonickými řády záležely zejména ve tvarech sloupů a jejich hlavic a také v architrávu a vlysu. Chrám Svornosti v Akragantu na Sicílii byl postaven v 5. století v dórském slohu. Ve srovnání s iónským a korintským řádem působí sloupy velmi masivním dojmem a nemají patku. Hlavici tvoří poduškovitý článek a pravoúhlá krycí deska, na níž spočívá architráv. Ve vlysu se střídají triglyfy a metopy obdélného či čtvercového tvaru, často s reliéfní sochařskou výzdobou. Nad římsou jsou na obou průčelích trojúhelníkové štíty. V iónském slohu jsou sloupy štíhlejší, spočívají na patce a zakončuje je tzv. volutová hlavice. Architráv je trojpásový a vlys souvislý. Na rozdíl od dórského řádu neměly štíty obvykle sochařskou výzdobu. Korintský sloh se od iónského liší pouze hlavicí sloupu – tvoří ji kalich zdobený akanthovými listy a nad ním voluta.

Klasické období – Hlavní pozornost věnovali Athéňané výstavbě Akropole, která byla budována z drahého mramoru jako náboženský a reprezentační střed nejen Athén, ale i celého spolku. Dominantu Akropole tvořil mohutný chrám Parthenón, zasvěcený ochránkyni města bohyni Athéně. Její kultovní sochu ze zlata a slonoviny zhotovil jeden z nejslavnějších řeckých sochařů všech dob Feididás z Athén. Navrhl také sochařskou výzdobu štítů, metop a vlysů. Na provedení tohoto velkolepého souboru plastik se však kromě Feidii podílela celá řada sochařů, jejichž jména nejsou známa.

          Kromě Feidii dosáhli velké proslulosti sochaři Myrón a Polikletios, jejichž díla se nám uchovala v římských kopiích. Myrón byl starším součastníkem Feidii a působil rovněž v Athénách. Jeho nejslavnějším dílem je zobrazení atleta vrhající disk. Bronzové sochy vítězů v atletických soutěžích vytvářel ve 2.polovině 5.století i Polykletios z Argu, který usiloval o co nejdokonalejší vystižení stojící mužské postavy a vypracoval příručku o proporčních vztazích, jež silně ovlivnila další vývoj sochařství. K jeho nejproslulejším dílům patří Doryforos ( mladý muž nesoucí kopí) a Diadúmenos ( mladík uvazující si stužku vít

          Ve 4. století objevili sochaři krásu nahého ženského těla. Krásným příkladem je kultovní socha bohyně Afrodíty, kterou zhotovil slavný athénský sochař Práxytelés pro maloasijský Kindos. 

          Již v 5. století se vedle chrámu objevují výstavné stavby, které sloužily veřejnému životu občanů. Ve 4. století pak těchto staveb výrazně přibývá. Novým typem stavby je mohutná hrobka, kterou v maloasijském Halikarnássu postavili pro místního vládce Mausóla řečtí umělci . Tato stavba je pokládána za jeden ze sedmi divů světa a dala jméno monumentálním hrobkám až do dnešní doby. Vedle monumentálního umění, sloužícího především bohům, státům nebo bohatým jednotlivcům, se plodně rozvíjelo drobné umění, spjaté s každodenním životem Řeků. Malé hliněné sošky sloužily obyčejným lidem jako milodary do hrobů, jako votivní dary bohům či jako ozdobné předměty.

Helénistické období – Od posledního desetiletí 4. století vznikala velká kamenná divadla, mezi nimiž vyniká výborně zachované divadlo v Epidauru na Peloponésu. Středisky sportu a vzdělanosti byla gymnasia, jejichž součástí byly též závodní dráhy a lázně. Velkolepě stavěli svá sídla helénističtí vládci v Alexandriii, Antiochii a Pergamu. Akropolis v Pergamu je nádhernou ukázkou dobové architektury: Na vrcholku vysokého kopce stála panovnická rezidence a pod ní na terasách chrámy, sloupořadí, divadlo a agora. Nad ní vévodil mohutný Diův oltář. K sedmi divům světa se počítal na ostrově Faru v Alexandrii. 

          Sochaři se nevyhýbali ani znázornění obyčejných lidí – pastýřů, rybářů a rolníků. Některé motivy byly pojaty velmi naturalisticky, o čem svědčí kupř. známá socha opilé stařeny. Zejména pergamští sochaři byli mistry ve vyjádření pohybu i prudkých citových vzruchů a vášní. Dokladem je slavný monumentální Diův oltář v Pergamu z 1. poloviny 2. století, který představuje zápas bohů a Gigantů. Sochy umírajících Galů, které Attalos I. dal zhotovit na památku vítězství nad keltskými Galaty, vystihují výborně atmosféru smrti.

 

Řecká architektura

Budování měst a jejich ochrana :
          Stavba měst patří do oboru umění stavět. Je sice skutečností, že zpočátku ve stavbě měst bylo umění málo, protože šlo mnohdy o pouhé zabezpečení existence, jak tomu bylo např. při založení Říma (Roma Quadrata), ale záhy se přišlo na to, že lze města stavět podle předem připraveného plánu. Zásady pro stavbu měst stanovil Hippodamos z Milétu (v pol. 5. stol. př.n.l.) a prakticky je uplatnil při stavbě přístavu v Peiraiu. V projektu tohoto města byly uplatněny teoretické a technické možnosti doby: velmi dobrá orientace, skvělá kanalizace apod.
          V období helénismu byla velká města obchodní a rezidenční (sídla vládců, diadochů) stavěna na pravidelné síti ulic a výškové rozdíly terénu bývaly překonávány mnohými terasami. Města byla vybavena skvělými náměstími, která byla lemována veřejnými budovami, jako jsou knihovny, školy, divadla, cirky apod. Zde se všude počítalo s estetickým účinkem, ať již u náměstí, ulic, bloku domů nebo zahrad.
          Město bylo nutno chránit před vpádem nepřítele hradbami, které byly mnohdy vybudovány z kamene a opatřeny cimbuřím a věžemi. Průchod hradbami umožňovala u malých tvrzí branka, u velkých měst i několik bran. Jedna z nejslavnějších městských bran je v Aténách, tzv. dipylon, pověstná tím, že u ní byly nalezeny střepy nejstarších řeckých váz, zdobených lineárně kreslenými figurami. Způsob této kresby byl podle naleziště pojmenován slohem dipylským.
          Na pobřežních skalách se často stavěly pozorovací věže, které na ostrovech mnohdy sloužily i za útočiště, byl-li ostrov napaden piráty.
          Kromě mohutné hradební zdi se v Řecku budovaly hráze vymezující přístavy. Někdy stačila pouze jedna zeď, která uzavřela přístaviště, jak je tomu např. v Messenii, jindy byly nutné zdi dvě, jako v korintském přístavu Kenchrejích a aténském Peiraieu. Vjezd do přístavu byl často chráněn věžemi, které mohly být spojeny řetězy, aby se zabránilo vjezdu nepřátelských lodí.

                                                                                                     

Bydlení
          Jádrem řeckého domu byla velká obdélníková místnost s předsíní, krbem a otvorem ve stropě, kterým odcházel kouř. Byla vyhrazena pouze mužům. K ní přiléhal vnitřní dvorek s obytnými místnostmi a část domu určená ženám. Později se začaly stavět domy, které měly ústřední dvůr se sloupořadím okolo. Jen výjimečně byly domy vybaveny koupelnou. Řekové však mohli docházet do veřejných lázní.

 Architektonické články
          Kromě základních architektonických tvarů byla vytvořena celá řada tvarů doplňujících, které jsou dnes shrnovány pod společné označení architektonické články; jim se přisuzuje úloha vyjadřovat svůj úkol v architektonicko-konstrukční sestavě; podle toho, zda jiné části svazují, podporují, ukončují nebo vzpírají, mluvíme o článcích vzpěrných, podporujících, vázacích nebo ukončujících.
          Články měly různé průřezy, jako je např. zvonovice, která připomíná průřezem polovinu průřezu zvonu, nebo laloška, opačného prohnutí zvonovice, obloun (torus), který někdy měl průřez kruhového segmentu, nebo výžlabek (trochilus), který je téhož průřezu, ale vhloubený dovnitř. Tyto články se mnohdy kombinovaly a doplňovaly jednoduchými pásky, které spojovaly jednotlivé články mezi sebou. Torus i trochilus bývaly někdy zdobeny vodorovným rýhováním (vypouklým nebo vydutým).
          Pásek má průřez nízkého obdélníku, bývá zdoben malovaným nebo plastickým ornamentem plynule vedeným. Bývá to meandr, mořská vlna nebo rostlinné motivy. Pro naznačení svázání se někdy používalo i malého oblounu segmentového průřezu. Ten býval někdy zdoben plasticky, kulovitými nebo vejčitými a čočkovitými útvary, rytmicky jej členícími. Takto upravený se nazývá perlovec, astragal. Jindy byl zdoben podélným rýhováním, vydutým nebo vypouklým, pletencem nebo rostlinnými motivy.
          Úkolem podporujícího článku, zvaného kyma, bylo vyjádřit podepření a převedení tlaku hořejší části na část spodní. Ale kyma mnohdy spojovalo vodorovné části nebo je lemovalo a tím nabylo úlohu článku spojujícího. Kyma v řecké architektuře bylo trojí: dórské, iónské a lesbické.
          Ukončující články mají vytvořit skutečné i optické ukončení ve směru svislém. V podstatě to byla sima, antefix a akroterie. Sima je ukončení římsové. Bylo zdobeno malovanými nebo plastickými listy ornamentálně upravenými. Tato výzdoba se označuje názvem antemion, tj. květinka.
          Antefix (lat.), zvaná též antefixa, byla plastická výzdoba okapu a někdy i hřebene střechy. Mívala podobu palmet a mnohdy ukončovala řadu střešních tašek - kalipterů. Původně byly antefixy z pálené hlíny, později z mramoru.
           Akroterie (akroterion = horní ukončení) byl ukončující článek používaný na nárožích (akroteria angularia) a na vrcholu štítu (akroteria mediana). Byla to plastická palmeta nebo plastika postav zvířecích (greif) či lidských, z pálené hlíny, později z mramoru nebo z kovu.

 

Historie bydlení: Řecká architektura Periklovy doby

Ačkoli Athéňané klasické doby mají velké množství sochařů i malířů, kteří napomáhají věhlasu města, městské obyvatelstvo je často odsouzeno k životu v těsných uličkách, kde se na sebe kupí jednotlivé domky.

          Změnu v zástavbě začal prosazovat až stavitel Hippodamos z Milétu, když začal propagovat pravoúhlou síť ulic se stavebními parcelami o stejné velikosti. Vytvořil návrh na zástavbu athénského přístavu Pirea, přičemž také navrhl – řečeno dnešními slovy – typový dům, který byl tvořen centrálním dvorem, po jehož obvodu se nacházely jednotlivé místnosti různé velikosti s rozličnými funkcemi.

                                                                    Hippodamus z Milétu se zapsal do historie mimo jiné návrhem "typového domu", jehož půdorys je na fotografii

Rozdělení domu

          V tomto prostoru se soustřeďoval život obyvatel, jenž byl oddělen od vnějšího světa obvodovou zdí. Podobně jak je tomu ve Středomoří i dnes, ústila do ulice pouze velmi malá okénka či větrací otvory, aby se zabránilo průniku slunečních paprsků do vnitřních částí domu. Nejlepší pokoje byly umístěny na severní straně, což nebylo náhodné. Právě tato poloha umožňovala pronikání slunečních paprsků v zimě, v létě potom účinně bránila vstupu spalujícího slunce a poskytovala příjemný chládek. V této části domu se většinou nacházel pokoj pána domu. V domech dále byly ložnice, kuchyně, spižírna, koupelna; poměrně zřídka se setkáme s rozdělením domu na část mužskou a ženskou.
Podlahy domů tvořila ve velké většině případů pouze udusaná hlína, jen u velmi přepychových staveb zdobily místnosti v mužské části domu nákladné mozaiky, které imitovaly textilní koberce. Mozaiky mohly tvořit přírodní oblázky omleté mořem, které byly zasazovány do maltového podkladu. Na dokonalejší mozaiky se používaly kamínky otesané do tvaru kostiček, které umožnily vytvořit složitější tvary.

                                                                                                                   

                                                                                                               Židli je možno považovat za řecký vynález

Starořecký nábytek

          Zařízení řeckého domu bylo co se nábytku týče o něco prostší, než jsme zvyklí dnes. V domě sloužily k sezení křesla, židle či stoličky a lavice. Za řecký vynález je možno považovat židli, která je skutečnou předchůdkyní její dnešní nástupkyně. Dále se používaly stoličky, sedátka bez zadního opěradla, stoličky se zkříženýma nohama či lavice. Podobně jak tomu bylo později v římském obydlí, i zde si velkou oblibu sjednala lehátka, která se používala při hodování, k odpočinku i ke spaní. Většinou byla zhotovena ze dřeva, méně často z železa či bronzu, v každém případě byla lůžka zdobená či vykládaná perletí, želvovinou nebo různými druhy vzácných dřev.
Staří Řekové používali v menší míře stoly, protože převážnou většinu činností vykonávali na klíně. Stoly tak sloužily prakticky jen k odkládání nádob s jídlem nebo nahrazovaly naše poličky a skříně a stávaly se tak otevřenými odkládacími prostory. V menší míře se nádobí a další užitné předměty zavěšovaly na zeď či ukládaly do polic. Hlavním úložným kusem nábytku byla truhla, kam se odkládaly šaty či látky, v menších truhličkách se potom skladovaly toaletní potřeby, šperky či ostatní drobnosti.

Z kuchyně do koupelny

          V řeckých domech často sousedila kuchyně s koupelnou, což bylo způsobeno především praktickými účely – v kuchyni se ohřívala voda pro lázeň. Poblíž kuchyně se nacházela také komora, v níž byly ve velkých zásobnicích skladovány potraviny. Kuchyň jako samostatná místnost nebyla samozřejmostí. Často její funkci nahrazoval přístřešek na dvoře, kde se vařilo na otevřeném ohništi. Nádoby s připravovaným jídlem se stavěly buď přímo do ohniště, pro pečení se používaly rošty, rozšířeny byly i přenosné ohřívače.

                                                                    

                                                                                      Aquaduct na ostrově Lesbos

Vodovody v Řecku

          Přestože důmyslným zásobováním vodou byli proslulí až Římané, také Řekové dovedli postavit samospádné vodovody, které přiváděly vodu do měst často z velké dálky. Kanály se tesaly do skály, v zemi se potom vyzdívaly a vodu přiváděly terakotové roury. V Athénách bylo část takového potrubí odkryto při vykopávkách. Skládalo se z dílů, které byly perforovány otvory pro čištění, jež byly za normálních okolností uzavřeny zátkami. Podobně jako v případě zásobování vodou, Řekové za Římany pokulhávali i v otázce kanalizace, která jako jednotný systém ještě neexistovala. Přesto se římská architektura řeckou do jisté míry inspirovala a některé její výdobytky přivedla k dokonalosti.

 

Architektura chrámů

          Nejstarší chrámy můžeme nalézt v Argu a Korintu (z poloviny 7.stol. př.Kr.), ale také v Samu (chrám bohyně Héry, úzký, ale dlouhý 30m). Již zde se projevuje ona typická sloupová architektura,která navazuje na megaron. Hlavním charakteristickým rysem je dlouhá trojlodní prostora - cella, dále pak svatyně - naos - a předsíň - pronaos. Uvnitř celly je pak umístěna ještě menší síň - pokladnice. Tyto vnitřní prostory jsou ze všech čtyř stran obklopena portikem, jehož hlavním účelem bylo připomenout paláce mykénské, které se dochovaly jen v básních. Stavební materiál byl zejména opracovaný kámen, dřevo (zejména v raném období), hliněné cihly a terakota (ta byla od 6.st. používána pouze na střešní tašky a byla nahrazena opracovaným kamenem). Chrám se buduje na vysoké, obvykle třístupňové podezdívce (podnoži či krepis). Na podnoži pak spočívají sloupy s kladím. Tento systém se nazývá architrávový, což je architektonicky uspořádaná soustava sloupů a kladí. Každá stavba byla řešena jako samostatná jednotka, přičemž celek byl tvořen skladbou jednotlivých architektonických částí. tyto základní části jsou - podnož (krepis), sloupy a zdi, kladí (složené z architrávu, vlysu a římsy), střecha z trojúhelníkovými štíty (většinou sedlová, s mírným sklonem, na žádném sloupu se však nedochovala). Štít je pak obvykle vyplněn plastikami. Podle stavby a výzdoby sloupů pak dělíme řeckou architekturu do tří řádů - dórský, iónský a korintský.

Dórský řád

          Dórský řád je považován za nejstarší, vnikl již v 7.stol. př.Kr., k jeho rozvoji dochází však až v 6.století. Tento řád je charakteristický svou střízlivostí a jednoduchostí. Velký význam zde však má barva, a to zejména červená a modrá. Proporčně jsou dórské sloupy však nejmohutnější. Nemají ještě patku, hlavice je stále ještě (stejně jako u mykénského sloupu) dvoudílná, skládá se z echinu a abaku (na horní části). Dřík (tělo sloupu) má pak mírné vypnutí, je vysoký asi 11 modulů a je kanelován. Vlys je zdoben žlábkovým ornamentem, tzv. triglyfem. K památkám v dórském řádu pat chrám v Korintu (asi 450 př.Kr.) či Diův chrám v Olympii (470-457 př. Kr.).

         Nejvýznamnější památkou v dórském řádu je ale bezesporu athénský Parhenon. Na athénské akropoli stála již v 15.st.př.Kr. mykénská pevnost, asi proto, že má podobně protáhlý půdorys jako pahorek v Tírynsu. Po opuštění tohoto, zřejmě královského, sídla se akropole stává pouze kultovním místem. Její význam roste od 9.st., kdy zde vznikají první řecké archaické svatyně. Roku 520 př.Kr. zde pak vzniká Hekatompedon a roku 447 př.Kr. je zahájena stavba Parthenonu, který má být věčnou památkou na vládu Periklovu, za níž Atheny nabývají největší slávy. Celá stavba trvá 15 let. Vzhledem k tomu, že některé bloky kamenného zdiva, které na sebe byly ještě neopracované, vážily až 40 tun, byly již od 6.století používány jeřáby (do té doby existovaly jen provizorní rampy). Na stavbu tak bylo potřeba méně dělníků, stavba byla tudíž levnější a trvala kratší dobu. Architekty hlavního chrámu, zasvěcenému bohyni Atheně Parthenos (neboli panenské) byli Iktínos a Kallikratés, sochu Athény (měřila 10m, s podstavcem 12m, ze zlata a slonoviny) a vlys po obvodu vytvořil výjimečný sochař Feidias, Periklův přítel a dohlížitel nad všemi projekty. Sloupy tohoto chrámu měly stejnou výšku jako Diův chrám v Olympii, který byl do té doby nejmohutnější. Na tomto chrámu je však zajímavé, že je zde kombinace dórského a iónského řádu. Vpředu jsou sloupy dórské, vzadu pak iónské. Uvnitř celly pak byla proslulá athénská pokladnice. Propylaje, vstupní stavby na akropoli, byly vystavěny v letech 438 až 432 př.Kr. a jejich architektem byl Mnésiklés. Jsou prvním příkladem souvislého komplexu vytvářejícího harmonický celek, symetrii. Erechtheion, chrám bohyně vítězství Níké Apteros, byl postaven v letech 420 až 405 př.Kr., je spíše v slohu iónském než dórském, jelikož je více elegantní. Je "nesen" karyatidami, sochami dívek držících obětní nádobu, kladí. Tento chrám byl vystavěn až po Periklově smrti. Na bočním svahu pak stálo Dionýsovo divadlo, které bylo až pro 17 tisíc diváků.

Iónský řád

          Tento řád vzniká v 6.st.př.Kr. a trvá až do konce 5.st. Vyvíjí se obdobným způsobem jako dórský řád, je však již podstatně odlehčen. Sloup je štíhlejší, má již patku a trojdílnou volutovou hlavici (k echinu a abaku přibyl ještě hypotrachelion), která je tvarově bohatší. Kladí má reliéfovou výzdobu. Tento řád se rozvíjí hlavně na pobřeží Malé Asie, v Attice jsou stavby lehčí a drobnější. V tomto stylu je postaven také jeden za 7 divů světa, Artemidin chrám v Efesu, dlouhý 120m se sloupy vysokými 18m. Roku 356 však byl chrám podpálen šíleným Hérostratem.

Korintský řád

          Tento řád, používán zejména v době helénské ve 4.stpř.Kr. se vyvinul z řádu iónského, jeho vývoj však dovršuje teprve doba římská. Odlišuje se zejména svou zdobností. Hlavice je čtyřstranná, s rostlinnými motivy. Původně se myslelo, že má původ v Egyptě, dnes se spíš prosazuje názor, že jeho zakladatelem je Kallimachos z Korintu (odtud také název). Korintské hlavice v Řecku jsou například na Lysistratově pomníku a Athénách, dále v Olymplionu v Athénách, na kterém byly původně iónské sloupy od vlády Peisistrata z let 175 př.Kr. až 131 po Kr.

 

Významné aténské stavby

Olympion

          Chrám Olympion je největší dochovaný v Řecku. Z původních 104 korintských sloupů se dochovalo jen patnáct o výšce 17 metrů. Na délku chrám čítal asi 96 m a na šířku zhruba 40 m.

Hadriánův oblouk

          Je téměř 1900 let starý a pochází z počátku našeho letopočtu. Tehdy, když byli Athény pod římskou nadvládou, nechal císař Hadrián rozšířit město o celou jednu městskou čtvrť. Brána stojí na hranici mezi Starým a Novým městem. Směrem k Akropoli na ní je napsáno „Toto je město Théseovo, staré město“ a na druhé straně je napsáno „Toto je město Hadriánovo, nikoli Théseovo“.

Dionýsovo divadlo

          V Dionýsově divadle pod Akropolí (nejstarším známém divadle na světě) bývaly premiéry Aischylových, Aristofanových, Euripidových a Sofoklových her. Od 6. století př. n. l. zde staří Řekové každoročně uctívali tancem a zpěvem boha plodnosti, vína a veselí Dionýsa. V roce 534 př. n. l. se těchto oslav zúčastnil jistý Thespis. Postavil vedle jednoho sboru jiný – tak se zrodil dialog a tím i divadlo. V těchto dobách sledovali diváci hru ještě prostě ze svahu kopce. Pojalo až 17000 diváků.[2] Poté zde byli zbudovány dřevěné lavice a ty byli v roce 330 př. n. l. nahrazeny kamennými a divadlo dostalo přibližně dnešní podobu.

          Za doby panování císaře Nerona bylo divadlo upraveno aby se zde mohli konat gladiátorské hry a zápasy. Z této doby pocházejí také reliéfy na předscéně, které zobrazují mytické výjevy: vlevo zrození Dionýsa a vedle oběť bohu, vpravo uctívání boha bohy a lidmi.

Akropolis

          Dominantou Athén je Akropolis a dominantou Akropole Parthenon

          Stejně jako je Pražský hrad symbolem a dominantou Prahy, je Akropolis dominantou a symbolem Athén. Akropole byla ve starověku a pak i ve středověku díky své poloze pevností.

          Akropolis byla zejména náboženským centrem obce, ale také přirozeným opěrným bodem v Athénách, o který se opírali ti, kdo chtěli Athény ovládat silou. Byla opevněna již předchůdci Řeků v Attice - Pelasgy. Zbytky jejich mohutného opevnění je možno vidět ještě dnes. Největší rozmach stavební činnosti na Akropoli spadá do doby největšího rozmachu Athénské moci - do doby Periklovy. Tehdy byly postaveny stavby, nad kterými musíme stát v úžasu ještě dnes, kdy již leží v rozvalinách. Působí na nás nejen svoji mohutností, ale i vyspělým estetickým dojmem.

          Na Akropoli tehdy stálo podivuhodné umělecké dílo – socha Pallas Athény , ochránkyně města. Geniální sochař Feidiás ji vytvořil ze zlata a slonoviny, avšak Athéňané jej obvinili, že zpronevěřil zlato určené na její výzdobu. Zklamaný umělec se odstěhoval a založil svoji dílnu v Olympii. Její prokazatelně pravé zbytky našli archeologové ve 20. století.

          Planina na Akropoli je 300 metrů dlouhá a 150 metrů široká.

Parthenon

          Začal se budovat v roce 447 před Kristem. Ústředním bodem Parthenonu byla obří socha Athény o rozměrech 70 x 31 m.[3] Při obléhání Akropole Benátčany došlo k zasažení Parthenonu, ve kterém Turci zřídili prachárnu, dělovou koulí a následné explozi, která chrám značně poničila. [2]

Erechteion   

          Zbudován v letech 421-406 př. Kr. na nejposvátnějším okrsku Akropole. Sloupy ve tvaru žen – karyatidy.

Boulého pevnostní brána

          Je pojmenovaná podle jejího francouzského objevitele v minulém století, Boulého.

Muzeum na Akropoli

           Archeologické muzeum v Athénách patří mezi nejkrásnější a co do sbírek nejbohatší muzea světa, zabývající se antikou. Mimo jiné se zde nacházejí i tyto sochy:

Athénská agora

          Centrum antických i dnešních Athén tvoří starověká Agora. I když pojem agora znamená tržiště, v žádném případě to ani dnes, natož v dobách největší slávy, nebylo jen obchodní centrum. Stály zde administrativní budovy, chrámy i soudy. Zde mohl občan města najít veřejné služby i vše, co potřeboval k běžnému životu. Tady se nakupovalo a prodávalo, ale zároveň se dělala politika, pomlouvala vláda i bližní.

Hefaistův chrám (Theseion-Hefaisteion)

          Patří mezi nejzachovalejší antické památky

          Nejstarší památky můžeme datovat až do neolitického období, obdivovat můžeme památky od klasického období až po kostel z 11. století našeho letopočtu.

          Tento chrám je zasvěcen bohu Hefaistovi a ochránkyni města, bohyni Athéně. Byl vybudován r. 449 př. Kr. a je dnes nejzachovalejším antickým chrámem vůbec.

          Stojí nedaleko Římské agory a je to centrum Athén za doby řecké nadvlády. Není zde mnoho zachovaných památek. Nacházely se zde údajně první veřejné záchodky na světě.

          Jedná se o kombinace vodních a slunečních hodin – DUBIN (2001). Tato osmiboká stavba má na každé ze svých stran (ukazují do čtyřech světových stran) reliéfy příslušných větrů.

          Katedrála, kterou nechal vystavět první řecký král Ota I. v letech 1840 1862. Uvnitř se nachází pozůstatky sv. Filothéi a sv. Řehoře.

 

                                                                                        

                                                                                                              Tholos u Delphi