Římská divadla
Pavel Kortus
Petr Studík
Plodiv
Divadlo
Divadlo bylo postaveno ve 2. století n.l. a je jedním z nejzachovalejších svého druhu. Díky nápisům dochovaným na divadle víme, že divadlo postavil architekt Zeno přibližně v roce 162 za vlády císaře Marka Aurelia. Aspendské divadlo je typickým příkladem římského divadla. Jevištní stěnu má stejně vysokou jako jsou nejvyšší řady sedadel a vytváří tak uzavřený divadelní prostor o průměru téměř 100 metrů s vynikající akustikou - i ten nejtišší zvuk v orchéstře je krásně slyšet v nejvyšších galeriích. Divadlo má celkem 41 řad (21 nad uličkou a 20 pod uličkou). Kapacita divadla byla ve své době 10 až 12 tisíc sedadel. Na tureckých stránkách se ale můžete dočíst, že v současnosti na koncerty, které se zde pořádají v rámci "Antalya Film and Art Festival", je schopno se do divadla namačkat 20 tisic diváků! :o)
Kromě této akce se tu každoročně koná Aspendský operní a baletní festival, hrají se nová i starořecká dramata, bývají zde také pořádány řecko-římské zápasy
Amán - Pojal okolo 6000 lidí
Vývoj divadla na území Římské říše
Zejména toto komické plebejské divadlo silně ovlivnilo počátky a vývoj divadla na území Římské říše, která v kulturním ohledu a zvláště v oblasti divadla převzala řecké dědictví. Jeho nejstarším typem je tzv. atellánská fraška, nazvaná podle města, kde byla pěstována. Bylo to improvizované komické divadlo, čerpající z lidského života a užívající ustálené komické typy. V polovině 4. Století před n. l. pronikly do Říma spolu s etruskými kněžími magicko – náboženské hry, které se v upravené formě později staly součásti tzv. římských her a zaujaly důležité místo vedle her sportovních a různých podívaných.Z etruštiny přešel do latiny také název herce : histrio. Jinak převzali Římané tvary divadla od Řeků, čímž v podstatě zamezili rozvoji vlastního divadla. Postupně však provedli některé změny, tykající se hlavně architektury a techniky divadla.
Také pozměnili řecký divadelní prostor tím, že prohloubili a prodloužili jeviště, takže mohlo sloužit nákladným a velice výpravným hrám. Sbor vystupoval na jevišti a v původní řecké orchéstře byla zřízena sedadla pro významné hodnostáře a boháče, chudina byla vykázána do vzdálenějších a nejvyšších řad. Zdokonalili divadelní techniku zavedením nových strojů, divadelní budovu pokryli plátěnou střechou pro větší pohodlí zvláště publika a zavedli novinku, dvě opony (jednu hlavní, spouštěnou shora, a druhou pomocnou), čímž rozdělili původně jednotný prostor, společný pro herce i diváky. Kromě toho existovala také menší divadla pro neveřejná představení, cirky pro gladiátorské hry, vodní nádrže pro divadelně předváděné námořní bitvy aj.
Herci zprvu pod vlivem etruských tradic hráli bez masek, odění v bohatá roucha; později se vlivem Řecka bohatě uplatňovaly masky, kothury, v komickém divadle bujné deformace. Velký důraz byl kladen na dokonalost mluveného projevu a vysoké úrovně dosáhla mimika i gestika, propracovaná do značných detailů. Divadlo bylo v Římě a celé říši značně oblíbeno, bylo především zdrojem zábavy a potěšení. Společenská funkce řeckého divadla byla zanedbávána, možno říci, že byla ztracena a zapomenuta. Cílem divadla bylo především odvrátit pozornost od politických a hospodářských problémů státu. Vášeň pro divadlo a společenské důsledky popularity jeho vykonavatelů byly tak veliké, že v něm mnohdy působili jako herci i vysocí hodnostáři a někdy i sami císařové. V oficiálním společenském hodnocení byli ovšem herci v povržení, protože většinou pocházeli z řad otroků, ale to nebránilo, aby soukromě byli často v největší oblibě, zejména u svých milců a milenek z řad vysoké aristokracie, kteří je nezřídka i bohatě obdarovávali.
Římané zachovali řecké rozdělení divadla na vážné a veselé. Zatímco komické divadlo žilo od dávných dob římského státu hlavně ve svých plebejských podobách, které byly považovány za „nízké“, literární římské drama se utvářelo v první polovině 3. století př. n. l., a to v podobě překladatelů řeckých tragédií a komedií. Zasloužil se o to především Livius Andronicus, otrok řeckého původu. Roku 207 bylo státem povoleno založení organizace herců a dramatických spisovatelů; její členové volně zpracovávali řecké předlohy pro potřeby římských divadel spisovali komedie a tragédie dvojího druhu – s řeckými náměty (palliata) a s tématy z římské historie a života(togáta). Názvy pocházejí z kostýmování herců, jež bylo pro tato dva druhy rozdílné. Zájem o komediální divadlo zatlačil do pozadí tragédii, jejímž nejvýznamnějším římským představidelem byl filozof Lucius Annaeus Seneca , který ve svých dílech (Medea, Phaedra) stupňoval dramatické napětí svých většinou řeckých předloh do krutých výjevů a drastických scén, prokládaných moralizujícími úvahami. Bohatší je dědictví římské komedie, jejíž nejvýraznější představitel Titus Maccius Plautus se zapsal do dějin divadla bujnými komediemi s živou lidovou řečí a divadelně působivými typy. Divadelní kvality jeho komedií zajistily části jeho díla životnost až do našich časů; mnohé z nich inspirovaly i pozdější dramatiky (Molier, Shakespeare, Klicpera). Terentius byl autorem komedií podstatně uhlazenějších, jeho styl byl kultivovanější, v jazykových prostředcích i divadelních situacích střídmější.Dívka z Andru, Formio a Kleštěnec ožily v evropském divadelnictví zvláště v období humanismu a za renesance.
Úpadek divadla
V 1. století př. n. l. a na rozhraní letopočtu převažovala v komediální tvorbě domácí tematika a veselé divadlo se bohatě rozvinulo v různých podobách. Pěstovaná byla „atellana“, které se věnovala zvláště římská „zlatá mládež“ a v níž převažovala obhroublá karikující komika, často obscénní. Provozován byl minus, obměňující řecké prvky a vyhovující požitkářskému publiku i předvádění erotických praktik. V minu vystupovaly také herečky, pocházející většinou rovněž z řad otrokyˇm a podobně jako jejich mužští partneři konkurující profesionálním kurtizánám. Mnozí vzdělanci odmítali tyto úpadkové podoby římského divadla, ale většina diváků, zvyklých na drastické podívané z cirku, minus přijala, ba vyžadovala si ho. Výrazným komickým typem minu byl šašek (stupidus). Také žánry komické i tragické pantomimy, kde tanečník za doprovodu přednášeče předváděl různé příběhy a situace, se v římském prostředí posléze zvrhly v úpadkovou záležitost, zabývající se ponejvíce sexualitou. Tyto pokleslé podoby divadla vzkvétaly zvláště v 1. století n. l. za císařů Nerona a Caliguly, kteří sami v představeních účinkovali, a zůstali oblíbenou zábavou až do zániku římské říše v 5. Století n. l
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Ostaní anfiteátry